Národní dům je od roku 1894, vedle budov Národního divadla, Národního muzea či Rudolfina, krásnou a výmluvnou reflexí kulturních snah konce devatenáctého století. Stejně jako například Národní divadlo je i Národní dům projevem celospolečenských národně osvobozeneckých snah typickým pro devatenácté století. V devatenáctém století, v době kdy české země byly již čtvrtým stoletím pod nadvládou Rakouska, stále zintenzivňovaly snahy o znovunabytí národní svobody a to nejen v podobě fyzické, ale zejména ve formě kulturní. Několik staletí kulturní a jazykové dominance Rakouska a německého jazyka, hrozila zánikem či hlubokou korozí české národní identity – ztrátou českého jazyka ve prospěch němčiny, rozmělnění národní hrdosti a identity směrem ke splynutí s německými zeměmi a v neposlední řadě zánik samostatného českého národa s jeho bohatou a významnou historií.